Milý čtenářský deníčku,
další Ishiguro a opět nezklamal. Před jeho přečtením jsem poslouchala o Ishigurovi celý podcast (Liberaturu nebo Do slov?), ve kterém zmiňovali jako hlavní téma všech jeho knih paměť. Ta tady dokonce tvoří hlavní zápletku.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Hlavními hrdiny jsou Axl a Beatrice, starší pár, který se vydává hledat svého ztraceného syna. Oni si jako jedni z mála uvědomují, že jim i všem okolo něco "krade" vzpomínky. Tuší, že ztracené okamžiky možná nebyly šťastné, ale stejně po nich touží. Na cestě potkávají další postavy a postupně rozplétají záhadu hromadného zapomnění.
Autor polemizuje s tím, jestli je vůbec dobré si pamatovat a jestli nás zapomnění neuchrání od budoucích válek vedených jen z pomsty za ty minulé. Ale nejen války, i osobní vztahy by občas potřebovaly, aby se z nich některé události minulosti vytratily. Dochází však k tomu, že zapomenout nestačí a nejdůležitější je prostě odpustit. Aspoň to jsem si z knihy vzala já.
Někomu se asi nebude líbit styl vyprávění. Je poněkud rozvleklý, kniha má takovou podivnou atmosféru, na jednu stranu by příběh mohl zapadnout mezi typické artušovské legendy, ale jeho nálada je úplně jiná. Mně se líbila, ale je to čistě subjektivní a vůbec neumím odhadnout, jestli by některý můj známý měl z knihy podobně pozitivní pocit. Ale na pět hvězd to zase není, nejde o výjiměčný počin a od Ishigura bych asi spíš doporučila Neopouštěj mě nebo Soumrak dne.
Závěrečné hodnocení: 
Žádné komentáře:
Okomentovat