Milý čtenářský deníčku,
jestli Rozhovory s přáteli a Tohle jsem měla napsat v přítomném čase ztvárňují nanicovaté mileniály, Ve skříni popisuje ještě o řád nemožnější holku, takového moderního Oblomova. Takže Tě asi nepřekvapí, že se mi román moc nelíbil.
 |
| zdroj: kosmas.cz |
Hlavní hrdinka se vrací za zahraničí po tom, co se jí nějak rozpadl vztah s přítelem. Nemůže se z toho vyhrabat a z dříve normální úspěšné mladé ženy se stává troska, která chce přežít tak, aby ji nikdo neobtěžoval, nesoudil a hlavně jí neradil, co má dělat. Čtenář se postupně dozvídá další podrobnosti, díky kterým by jí tenhle stav snad mohl i odpustit.
Ale já ne, je mi líto. Chápu, že takoví lidé existují, nicméně číst o nich nechci. Navíc se mi text vůbec nečetl dobře, kolikrát jsem si po několika odstavcích uvědomila, že vůbec nevím, co čtu, jenže mi to ani nebylo líto! Knížka mě zaujala, když o ní mluvili v Liberatuře, říkala jsem si, že bude podobná Teorii podivnosti, která se mi líbila moc, ale bohužel jsem se spletla.
Už nevím, proč jsem dala dvě hvězdičky a ne jen jednu. Možná jsem si říkala, že jde o celkem originální nápad, bavily mě scény z vietnamské večerky i výlet za holuby, ale jinak naprostá ztráta času.
Závěrečné hodnocení: 
Žádné komentáře:
Okomentovat