Milý čtenářský deníčku,
mám ráda izraelské autory a v poslední době jsem rozečetla Amose Oze, o kterém slýchám nejčastěji v souvislosti s Nobelovou cenou a vtipem, že se nachází na seznamech potencionálních laureátů, i když už je pár let mrtvý. Scény z venkovského života se ale bohužel vůbec nedaly číst.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Sice je to teprve pár týdnů, kdy jsem knihu dočetla, ale horko těžko si vybavím víc něž úmorný pocit z nečitelných povídek bez pointy. V předchozích knihám mě bavily izraelské reálie a to, jak historické události ovlivňují povahu lidí velmi specifického národa. Tady mi ale tenhle rozměr trochu chyběl, měla jsem pocit, že by se takové příběhy mohly odehrávat ve vesnici kdekoliv na světě, a to paradoxně pro mě jejich atraktivitu spíš snížilo.
Osudy snad všech hrdinů mi byly docela cizí. Většinou šlo o starší lidi, kteří se cítí nějak svázáni svou minulostí nebo dědictvím a jejich životy jsou pevně ohraničeny možnostmi, které vesnice poskytuje. Já takový život nežiju a nedokázala jsem se do něj vcítit. Zároveň jsem neměla pocit, že jde o něco, z čeho si můžu vzít nějaké ponaučení nebo nějak rozšířit své obzory.
Nedávám jen jednu hvězdičku, protože jsem i tak přesvědčená o tom, že v těch povídkách je nějaká kvalita, která mě bohužel úplně minula, ale popřít bych jí nechtěla.
Závěrečné hodnocení: 
Žádné komentáře:
Okomentovat